Lovec jde do lesa ulovit medvěda, nese si svoji kulovnici ráže 22. Za chvilku zpozoruje velkého medvěda, zamíří tedy a vystřelí. Když se kouř rozplyne, medvěd je pryč. Chvilku nato medvěd klepe lovci tlapou na rameno a říká: „Ještě nikdo, kdo po mně vystřelil, z lesa jen tak nevyšel. Máš dvě volby: Buď ti prokousnu hrdlo, a sežeru tě, nebo si stáhneš kalhoty, předkloníš se a já tě ojedu.“ Lovec se nakonec rozhodne, že cokoliv je lepší než smrt, stáhne si tedy kalhoty, předkloní se, a medvěd udělal to, co říkal. Když medvěd odejde, lovec si natáhne kalhoty a pološílený se potácí do města. Tam si koupí mnohem větší pušku a vrátí se do lesa. Tam zase uvidí stejného medvěda. Zamíří a vystřelí. Když se kouř rozplyne, medvěd je pryč. Za moment už zase cítí medvědí tlapu na rameni. Medvěd říká: „Víš, co máš dělat.“ Po chvíli si lovec zase natáhne kalhoty, běží do města a, teď už docela šílený, si koupí bazuku. Vrátí se do lesa, vidí medvěda, zamíří a vystřelí. Síla výstřelu ho srazí na záda. Když se kouř rozplyne, stojí medvěd nad ním a říká: „Ty to neděláš kvůli lovu, že ne?“
Přijde hajný domů a vidí manželku, jak souloží s jiným chlapem. Vytáhne ho z postele a říká mu: „Tak, teď tě zastřelím.“ Chlap se brání, že za jedno zasouložení ho přece nemůže zastřelit. „No tak tě nezastřelím, ustřelím ti ho!“ Chlápek: „No ale to je taky příliš tvrdý trest... To mi nedáte žádnou šanci?“ Hajný: „Poslední ústupek: můžeš si ho rozhoupat!“
Hajný jde na procházku s tchořem. Potká ho známý a zvědavě se ptá: "Ochočenýho tchoře jsem ještě neviděl! Kam ho dáváte na noc?" "Spí se mnou v posteli a zahřívá mi nohy," chlubí se hajný. "A co ten zápach?" "Už si, chudák, zvykl."
Na břehu jezera sedí rybář, který stále něco žvýká. Po chvíli si odplivne a říká kolegovi: „Už vím, proč ty ryby neberou!“ „Proč?“ Protože ti červíci mají strašně odpornou chuť!“
Rybář hází zlatou rybku zpátky do vody a ta se mu už dopředu omlouvá, že je již stará, ale přesto se mu pokusí splnit tři přání, aby se ale nezlobil, pokud něco poplete, protože již má sklerózu. Rybář si přál, aby jeho žena měla ´tři D´ - Dáma ve společnosti, Dříč v domácnosti a Děvka v posteli. Od těch dob má Dámu v domácnosti, Dříče v posteli a Děvku ve společnosti.
Je zima až praští, na břehu řeky sedí rybář, vedle něho zkřehlá, promrzlá žena s opuchlou tváří. Kolemjdoucí ochránce zvířat se na muže oboří: „Pane, že jste takový blázen a zbůhdarma tady mrznete, to je vaše věc, ale jen se podívejte na tu chudinku, zmrzlá je jako preclík, hubu má oteklou jako křeček.“ Rybář ani nespustí oči ze splávku a povídá: „Milý pane, tak za prvé je vám do toho kulový, za druhé, ta žena je moje vlastní manželka, které jsem slíbil, že jí chytnu zlatou rybku, a za třetí, nemá oteklou tvář, jen mi v puse drží červy, aby mi nezmrzli.“
Dva rybáři sedí u řeky. Po šesti hodinách absolutního tich a soustředění si jeden z nich přehodí nohu přes nohu. Ten druhý se rozčílí: „Tož co to je? Chytáme ryby, nebo tancujeme sambu?!“
Paní Hrdličková ze spolku pro ochranu zvířat pozoruje celé odpoledne rybáře u řeky. Až po několika hodinách se napne vlasec a rybář vytáhne rybu. „Chudák rybička,“ poznamená paní Hrdličková. „Milostivá, kdyby neotvírala hubu, nic by se jí nestalo.“
„Tak pánové,“ chvástá se rybář, „včera jsem chytil kapra - parádní kousek - měl dobrých deset kilo!“ „Já,“ povídá druhý, „chytil včera patnáctikilovou štiku.“ „Kam se hrabete na můj úlovek,“ trumfuje třetí. „Byl to třicetikilový sumec.“ První rybář se zasmuší: „To je nespravedlivé, že zrovna já vždycky začínám...“
Baron Prášil vypráví hostům: „Loni jsem složil dvacet čtyři kusů srnčí zvěře.“ Jeho syn ho přerušil: „Ale tati, vždyť si říkal, že to bylo pouze dvanáct kusů.“ „Milý chlapče, vloni jsi byl ještě příliš mladý na to, abys mohl poznat celou pravdu...“
<
1,
2,
3,
4,
5,
6,
7,
8,
9,
10
11,
12,
13,
14,
15,
16,
17,
18,
19,
20,
21,
22,
23,
24,
25,
>