Pinocchio: "Mám pořád smůlu s holkama. Neustále si stěžují, že si o mne zadírají třísky." Gepetto: "To se dá snadno vyřešit. Vem si smirkové plátno a vyhlaď si to". Po několika dnech: Gepetto: "Tak co, Pinocchio, máš teď víc štěstí s holkama?" Pinocchio: "Kdo by potřeboval holky..."
Jde Karkulka po lese a tu na ní z houští vlk. "Ták, Karkulko, teď tě sežeru!" "Dobrá, sežereš, ale nejdřív splníš tři přání. Za prvé soulož, za druhé soulož, za třetí soulož!" Tak si to teda spolu rozdávaj, když tu vlk v zápalu milování zemře. Najednou vyskočí z křoví hajný a volá: "Ty svině jedna červená, to už je třetí vlk tenhle týden!"
Jde turista po pláži a najde starou láhev. Otevře ji, z lahve se vznese Gin a povídá: "Jsem Gin a splním Ti jedno přání. Tak dobře rozvažuj". Turista: "No, v živote jsem celkem spokojený, nic mi neschází, postav, Gine, dálnici z Evropy na Floridu". Gin se zarazí a povídá: "Jsem sice Gin, ale měj trošku ohledy. Postavit dálnici přes oceán není žádná sranda. Nechceš si to rozmyslet a dát mi nějaký snazší úkol, prosím"? Turista: "Gine, zklamal jsi, ale co s Tebou nadělám. Víš co, chtěl bych pochopit ženské myšlení, ženskou logiku". Ginovi ztuhne úsměv a nesměle se zeptá: "Chtěl jsi čtyřproudovku nebo šestiproudovku...?"
Sněhurka přijde do chaloupky, na stole vidí sedm mističek. Ochutná z první, ze druhé, ze třetí..., dojí tu poslední. Zkusí první postýlku, druhou, třetí..., v té sedmé, poslední, usne. I vrátí se domů z práce trpaslíci. „Někdo mi ujedl z mističky,“ svorně praví první, druhý, třetí, ba i šestý. „Někdo mi snědl večeři,“ zlobí se Šmudla, „to je život, to je život...“ „Někdo mi ležel v postýlce,“ stěžuje si Prófa. „Mně také, mně také, volají ostatní, ale to už se Šmudla podívá do té své a rezolutně praví: „Nechte toho kecání, jde se spát! - To je život, to je život!!!“
...a pak se princ prosekal šípkovým křovím až k věži. Vyšel nahoru a uviděl Růženku jak spí, a další dva prince, jak ji šukají. Tak se přidal a řekl: „Hlavně ji nelíbejte!!“
Karkulka šla lesem k babičce blahopřát jí k narozeninám. V košíku jí nesla láhev vína, bonboniéru a bábovku. V lese ji potkal vlk a sežral ji. Večer potom zvracel a zvracel a zvracel. A víte, proč mu bylo tak špatně? - Protože Karkulka byla zkažená holka!
Vyhodí moře na břeh zlatou rybku. Jde kolem dědeček a rybka na něj volá: "Když mě hodíš zpátky, splním ti tři přání." A dědeček do ní kopne se slovy: "Já na tebe seru, já jsem kouzelný dědeček...!"
Přijde trpaslík do Polska a povídá: "Já jsem malý trpaslíček, tady mám kyblíček a jdu k vám krást!" Chvilku je ticho a pak se ozve: "No, u nás toho moc nenakradeš, ale zkus to v Maďarsku." Tak se trpaslík přesune do Maďarska a zas povídá: "Já jsem malý trpaslíček, tady mám kyblíček a jdu k vám krást!" "Ale trpaslíku, tady není nic, co by sis mohl odnést, to musíš do Čech, tam se krade ve velkém." To zní trpaslíkovi slibně a tak přijede do Čech a povídá: "Já jsem malý trpaslíček....., kurva, kde mám kyblíček?!"
Jede takhle Horymír na svém koni Šemíkovi na zálety k Libuši k Neumětelům. Dojedou před Libušin panelák, Horymír sesedne ze Šemíka a povídá: "Hele, Šemíku, jdu nahoru do pátého patra za Libuší, ty tady čekej pod okny, a kdybys náhodou viděl přicházet Bořivoje, zazvoň, já ti skočím z okna přímo na hřbet a ujedeme." A tak že jo, Horymír jde nahoru, užívá si s Libuší, když v tom zvonek. No tak Horymír nečeká a jen tak jak ho Bůh stvořil skočí z okna. Libuše si obleče župan a jakoby nic jde otevřít. Ve dveřích se opírá Šemík a povídá: "Hele Libuše, vyřiď Horymírovi, že venku začalo pršet, tak čekám v kočárkárně."
Popelce je nyní 95 let. Poté, co prožila život s nyní nebožtíkem princem, sedí dnes na terase v houpacím křesle a pozoruje svět se svým kocourem Bobem. Jednoho slunného odpoledne se před ní z ničeho nic objeví pohádková babička. Popelka se podiví: "Babičko, co ty tu děláš po všech těch letech?" Babička odpoví: "Popelko, od doby co jsem tě viděla naposledy, jsi vedla příkladný život a já bych ti za to dnes chtěla splnit tři přání." Popelka byla překvapena, zamyslela se a povídá: "Víš, babičko, princ byl skvělý člověk, ale mizerný investor. Dnes tu žiji z ruky do úst z mizerného důchodu. Pomohlo by mi, kdybys mě učinila bohatou." V tu ránu se její houpací křeslo proměnilo ve zlato. Popelka ani nedýchá a děkuje babičce. Babička odpoví: "To je maličkost, jaké je tvé druhé přání?" Popelka se podívá na své křehké tělo a říká: "Prala bych si být zase mladá, krásná a plna energie, jako jsem bývala." Přání se v mžiku stane realitou, Popelka je zase krásná a v těle cítí příjemné mražení, jaké již po léta nepocítila. Babička se zeptá ještě jednou: "Máš poslední přání, co by to mělo být?" Popelka pohlédne na vyděšeného kocoura v rohu a praví: "Nemohla by jsi proměnit Boba v pohledného muže?" Jako zázrakem se Bob protáhne a stojí před ní tak krásný muž, jakého ještě svět neviděl. Babička pogratuluje Popelce, popřeje jí šťastný nový život a zmizí tak náhle, jak se objevila. Bob a Popelka se po sobe chvíli toužebně dívají, pak se k ní Bob přiblíží a vezme ji do svých silných paží. Přitáhne si ji k sobě a ona cítí ve vlasech jeho horký dech, když šeptá: "Vsadím se, že lituješ toho, že jsi mě nechala vykastrovat."
<
1,
2,
3,
4,
5,
6,
7,
8,
9,
10,
11,
12,
13,
14,
15,
16,
17,
18,
19,
20,
21,
22,
23,
24,
25,
>