Adoptovali jsme si chlapečka z Afriky... Chceme, aby se u nás cítil jako doma. Už týden nedostal najíst.
První slova svého synka si budu pamatovat navždycky: "Kde jsi, do hajzlu, byl celých těch 17 let?!"
"Mladíku, tak tohle jsme si nedomluvili!" rozčiluje se mezi dveřmi otec, čekající na návrat dcery z rande. "Za prvé, řekl jsem jasně – v jedenáct, a jsou dvě! Za druhé, jste oba ožralí a za třetí, tohle není moje dcera!"
Ve skotské rodině: "Děti, už jste si prohlídly dárky?" - "Ano, ano!" - "Tak je zase pěkně zabalte, aby so do příštích Vánoc nezaprášily."
Ze školky volají otci: "Pane Kropáčku, přijďte si pro syna!" - "A co zase provedl?" - "Vůbec nic, ale už je skoro půlnoc..."
Tatínek si prohlíží ne zrovna nejlepší synovo vysvědčení: "Moc dobře to nevypadá!" - "Ale tati, vždyť ty sám nám pořád říkáš, že se učíme pro život a ne pro známky!"
"Co ten malej furt tak řve?" diví se dědek Kropáček. "Lezou mu zoubky, tatínku," vysvětluje snacha. "A to jo, tak to chápu. Když lezou zuby, to je bolet k posrání." - "No neříkejte, tatínku, že si dodnes pamatujete, jak vám lezly zuby!" - "Hele, mladá, nedělej ze mě sklerotika! Co bych si to nepamatoval? Vždyť jsem je spolkl předevčírem."
Postarší tatínek sedí se svým synkem v čekárně u lékaře. Kolem sedí samé mladé a žádoucí maminka a tatínek se snaží nenápadně předvádět, protože v takové společnosti nebezpečně omládl. Kluk zatím bloumá po čekárně a čte reklamní nápisy a vyvěšené plakáty. "Tati," ozve se po chvíli, "podívej, tady jsou ty cviky, které každý den zrána cvičíš při rozcvičce!" Otec se ještě víc napřímil a rozhlédl se po těch mladých kočkách, jestli ho dostatečně obdivují, že ve svém věku ještě dokáže pravidelně cvičit, aby byl v dobré kondici. "Co to tam studuješ za plakát?" zeptal se synka. Já na to odsud dobře nevidím." A klučina začne slabikovat: "Cvi-ky pro-ti noč-ní-mu po-mo-čo-vá-ní..."
"Haló?" – Dobrý den, pan Procházka?" - "Ano." - "Máme vašeho syna." - "To je strašné! Co mám dělat? Chcete výkupné?" - "Ne. Stačí, když si ho vyzvednete ze školky, rády bychom zavřely a taky šly domů."
V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který, jak se později ukázalo, nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu. Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce. "Babí, co je to tam namalovaný?" Pro něj neznámý druh "smajlíka" ho zřejmě zaujal. - "Kde myslíš, Kubíku?" - "No přece naproti nám, na stěně," ukázal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně. "To je... to je..." přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. "To je přece dráček!“ zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibé, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupé se opět uvolnila a všichni přítomni se vrátili ke svým myšlenkám. Ne tak chlapec. "Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?" Babička, čelíc další zvídavé otázce, nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil. "No ano, Kubíku, takovej, co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?" improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm. "Hele, babi, a nepotřebuje ten dráček vocas? " Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout. "Tenhle dráček asi ne..." hlesla babička. "To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil." mudroval vnouček. "Tak tenhle ho nemá!" odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie. Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby. "Babi, a ty máš dráčka?" Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu. "Já už dráčky nepouštím..." odpověděla ta dobrá žena žalostně. "Protože už dráčka nepotřebuješ!" triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii: "Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?" To už smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze. "Chováte se jako primitivové!" rozječela se na nás. "Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!" Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: "Jako dráček?"
<
76,
77,
78,
79,
80,
81,
82,
83,
84,
85,
86,
87,
88,
89,
90,
91,
92,
93,
94,
95,
96,
97,
98,
99,
100,
>