Mezi těmi, co právě prodělali povinné politické školení, byl i soudruh Horowitz. Když se ho soudruh inspektor zeptal, co si myslí o politice strany, začal: "Soudruh Lenin napsal..." Instruktor ho přerušil: "Já se neptám na soudruha Lenina, já se ptám tebe, co si myslíš!" Horowitz se chvilku zamyslel a pak spustil: "Soudruh Stalin napsal..." Instruktor ho znovu přerušil: "Co si myslí soudruh Stalin, to všichni víme. Copak ty nemáš, soudruhu, svůj vlastní názor?" – Horowitz provinile skloní hlavu a říká: "No..., mám, ale... já s ním, soudruhu, hluboce nesouhlasím!"
V Kremlu zemřel generální tajemník ÚV KSSS Andropov a v Praze byl hned takový smutek, že nehrála ani kina. Pan Kohn to netušil, šel do kina, přijde k pokladně, soudružka pokladní tam samozřejmě sedí, protože příkaz zní, že se nesmí promítat, né že se nemá sedět v pokladně. Pan Kohn žádá vstupenku, ale pokladní mu řekne: "Dneska nepromítáme, umřel nám Andropov." Pan Kohn se podiví: "A to nemáte jiného promítače?"
Pana Roubíčka porazí na ulici auto kardinála Spellmana. Naštěstí je všechno v pořádku, pan Roubíček se opráší, kardinál se velmi omlouvá a zdvořile se rozejdou. Doma vypráví Roubíček příhodu Sáře. Ta se chytne za hlavu: "Umgotesviln, proč zrovna já jsem si musela vzít takového idiota! Kardinál Spellman! Těžkej milionář! A ty ho necháš plavat! Nedokážeš z něho dostat ani centík!" I zamyslel se pan Roubíček a podal na kardinála žalobu pro ublížení na zdraví. Přišel den soudu a Roubíčka dotlačili před porotu na vozíčku. Všechno šlo hladce a kardinál nijak neprotestoval, když byl odsouzen k vysokému odškodnému. Jenom na chodbě – už po procesu – přistoupí k panu Roubíčkovi, kterého tlačili na vozíčku k východu, a zašeptá: "Mně je to všechno jasné, pane Roubíček, ale pamatujte si: já vás dám hlídat a jakmile slezete z toho vozíku – tak vás proženu, že jste to neviděl!" - "To je v pořádku, monsignore," povídá Roubíček. "Jenomže teď mě odnesou do auta a jedu na letiště. Tam mě naložej do letadla, letím do Lurd – a takovej zázrak ještě neviděli!"
Jel pan Kohn služebně do Londýna. Jen tak na skok, to se ví, aby se to podniku moc neprodražilo. A tak chodí pan Kohn po londýnských ulicích a v duchu si říká: "No tak prosím, co se ode mě chce: Klukovi mám koupit texasky. Jenomže ty stojí tři libry a já mám akorát ty tři libry a ještě tu musím dva dny reprezentovat. Tak to né, synáčku, tatínek není žádnej Rothschild, z texasek nebude nic." Ale jak si tak povídá, spatří najednou pan Kohn nad jednou pánskou konfekcí firmu: Arnošt Bondy a syn. "Umgoteviln," řekne si pan Kohn foneticky. "Arnošt Bondy a syn! Ať nevečeřím, jestli to není ten Arnošt Bondy, co míval na Vinohradech konfekci a v osmatřicátým roce vzal draka do Anglie! No to se na to podíváme." A podíval se. A tušení ho nezklamalo, byl to ten samotná Bondy, leda s tím rozdílem, že v Praze to byl ten syn a tady holt už ten otec. Moc pěkně si spolu popovídali o Praze a pan Kohn nakonec prozradil panu Bondymu, že by rád koupil klukovi texasky, ale že tři libry jsou na něj moc peněz. Pan Bondy se blahosklonně usmál a pravil, že v takovém výjimečném případě je přenechá krajanovi za pouhé dvě libry. Nato se pan Kohn podrbal za uchem vysvětlil panu Bondymu, že se musí zdržet v Londýně ještě dva dny a to by ta jedna libra byla zpropadeně málo. Připojil k tomu ještě trochu procítěného vyprávění o stověžaté matičce, takže srdce pana Bondyho neodolalo, pan Bondy krajana objal a zvolal: "Že jsou to voni, Kohn, tak jim za ty texasky budu počítat jenom jednu libru!" Panu Kohnovi vyhrkly slzy vděčnosti. "Zaplať jim to Pánbu, Bondy. Tak mi zabalte troje!"
Pan Vomáčka sedí s hrbatým panem Novákem jako obvykle v kavárně a hrají šachy. Sedávají spolu už léta, ale moc řečí nevedou. Dnes je však pan Vomáčka hovornější. "K jedné věci se jim, Novák, musím přiznat." Novák na něj překvapeně koukne, Vomáčka pokračuje. "Sedáváme tady spolu už dlouho, takže by možná měli o mně vědět, že jsem Žid." Novák mu dá pěknou vidličku, promne si bradu a povídá: "Upřímnost za upřímnost, Vomáčka. Já jsem zase hrbatý..."
Umírá Kohn a zavolá si faráře, aby ho pokřtil a dal mu poslední pomazání. Sára běduje: "Kohn, celej život jsi byl dobrej Žid a teď umřeš jako prašivej křesťan!" Kohn na to: "Sára, co řveš? Ty bys chtěla, aby místo prašivýho křesťana umřel dobrej Žid?"
Blíží se Chanukka a Kohn telefonuje z Tel Avivu synovi do Chicaga: "Mám pro tebe velkou novinu, Davide, s matkou se budeme rozvádět." - "Papa, to nemyslíš vážně?! Po tolika letech? Vždyť už to snad ani nemá smysl! A budou svátky!" - "Právě po tolika letech jsme se rozumně rozhodli, že už toho vzájemného utrpení bylo dost, aspoň na stará kolena se už nebudeme vzájemně trápit. Buď tak hodný, zavolej to své sestře." David tedy zavolá sestře: "Ráchel, poslouchej, volal mi otec a prý se chtějí s matkou rozvést!" - "Po 45 letech manželství?! A před svátky?! To nemyslí vážně! Nech to na mně!" Ráchel zavolá otci: "Tati, poslouchej, nebudete s matkou nic dělat, rozumíš - NIC, dokud s Davidem nepřijedeme!" Kohn položí sluchátko, obrátí se na manželku a povídá: "A je to, Rebeka..., přijedou na svátky oba a letenky si zaplatí sami!"
Novinářka zpovídá rabína u Zdi nářků: "Rabíne, jak často se sem chodíte modlit?" Rabín: "Dvakrát denně." Novinářka: "A za co se modlíte?" Rabín: "Aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé pomáhali a měli se rádi." Novinářka: "To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle modlíte?" Rabín: "Padesát let." Novinářka: "Padesát let!?! To je neuvěřitelné! A jaký máte pocit, když vidíte svět kolem sebe?" Rabín se na chvíli zamyslí a pak povídá: "Mám pocit, jako bych celou tu dobu mluvil do zdi."
Zemřel Kalman, vzdělaný rabín. Zůstala po něm 30-letá krásná vdova Sára. Její rodiče nechtěli nechat dceru bez manžela, tak jí po uplynutí doby smutku hledali vhodného manžela... No nebyl to jednoduchý úkol, najít vhodného svobodného muže nebo vdovce, který by moudrostí a inteligencí oplýval... Nakonec jí našli ve vzdálenějším městě urostlého kováře Mórice, starého mládence, který sice moudrostí nevynikal, ale řemeslo ovládal jako málokdo, pracoval jak včelička, a tak si žil poměrně slušně. Byla tedy svatba a po ní rodiče šeptají nevěstě: "Přijdeme na návštěvu za dva týdny, kdyby bylo něco v nepořádku, tak se sňatek podle zvyků zruší..." Ráno po svatební noci Sára, skvělá kuchařka, připravila snídani svému Móricovi a ten celý natěšený po konzumaci říká: "Můj děda Izák říkával, že když manželka připraví mužovi chutnou snídani, a muž ji nepomiluje, tak spáchá hřích..., tak šup do postele..." Oběd se taky povedl a Móric opět: "Moje teta Ester říkala, že když manželka připraví mužovi chutný oběd a muž ji nepomiluje, tak spáchá těžký hřích..." A zase, šup do postele... Večeře byla jak hostina a Móric zase: "Můj bratranec Ezechiel říkal, že když manželka uvaří mužovi chutnou večeři, a muž ji nepomiluje, tak spáchá smrtelný hřích..." Tak skončí opět v posteli..., a tak to jde dva týdny... Jednoho večera, když je Móric ještě v kovárně, přijdu rodiče Sáry a vyptávají se, jak se jí žije s novým mužem. Sára: "Jaj, rodiče moji, Móric sice není studovaný, ale je pracovitý a móóóóć pobožný!!!"
Řidič cestovní kanceláře vezl autobus plný turistů z Izraele do Terezína. Byl nastydlý a sedlo mu to na hlasivky, takže téměř nemluvil. Když dojel na místo, stáhnul okénko a zasípal na hlídače parkoviště: "Přivezl jsem vám autobus plný Židů. Tak se o ně postarejte..." Hlídač se opatrně rozhlédl kolem sebe, pak se naklonil k řidiči a také zašeptal: "Ale my už to tady neděláme..."
<
26,
27,
28,
29,
30,
31,
32,
33,
34,
35,
36,
37,
38,
39,
40,
41,
42,
43,
44,
45,
46,
47,
48,
49,
50,
>